Nato

Zkratka NATO znamená v překladu Severoatlantická obranná aliance. NATO je vojenské seskupením států za účelem zajištění obrany a bezpečnosti.
Základem této organizace je smlouva, která byla podepsána 4. 4. 1949 ve Washingtonu zástupci 12 států - Belgií, Dánskem, Francií, Islandem, Itálií, Kanadou, Lucemburskem, Nizozemskem, Norskem, Portugalskem, USA a Velkou Británií. Postupně se připojilo Turecko, Německo a Španělsko.
Cílem Severoatlantické Aliance ji od jejího založení je zajistit bezpečnost všem svým členům. Dnes, po skončení jak "studené války" tak rozdělení Evropy, je Aliance připravena spolupracovat na zajištění bezpečnosti v celé Evropě . Aliance také změnila svoje politické a vojenské složení tak, aby je bylo možné využít při řešení krizových i mírových úkolů ve spolupráci se státy, které nejsou členy NATO, ale také s dalšími mezinárodními organizacemi.
Prvním vrchním velitelem sil NATO v Evropě byl slavný generál David Eisenhower, který se později stal prezidentem USA (1960).
V roce 1997 byly k jednání o vstupu přizvány Česká republika, Polsko a Maďarsko. Tyto země se staly plnoprávnými členy 23. března 1999 podepsáním dohody o rozšíření paktu v americkém městečku Independence.
Pro naši republiku má členství v NATO obrovský význam nejen vojenský, ale i hospodářský. Musíme sice zvýšit vojenské výdaje, ale přesto nás to bude stát méně, než kdybychom si obranu zajišťovali sami. Výhodou je, že se České firmy mohou podílet na vojenské výrobě našich nových spojenců. Do dobře bráněné země se také nebojí investovat zahraniční společnosti.
Během studené války (soupeření sovětského bloku a demokratických západních zemí po druhé světové válce) bylo NATO účinnou protiváhou Varšavské smlouvy. Po skončení studené války (zhruba v roce 1989) bylo nutné úkoly Severoatlantické aliance pozměnit.
Vzhledem k novým podmínkám se NATO stává nejen vojenskou, ale i politickou organizací a klade si za hlavní cíl hájit demokratické zásady po celém světě.
První válkou, kterou NATO ve své padesátileté historii vedlo, byla válka v Kosovu. Západní demokracie se nemohly dívat na to, jak srbský diktátor Miloševič vyhání a vraždí své albánské spoluobčany.
Možná mohli naši noví spojenci tuto válku odvrátit, avšak nepodařilo se to. Proto se musela Česká republika krátce po přijetí podílet na některých akcích NATO. Naši vojáci se však do bojových operací přímo nezapojili.
Po vstupu do NATO je nejdůležitějším úkolem naší zahraniční politiky vstup do EU. EU je organizace 15. států, jejímž cílem je prohlubování politické a hospodářské spolupráce členských zemí.